Nad mrtvým krajem.

Zvuk zvonů zazněl z fialové dáli,

jakoby mrtvo prolomiti chtěl,

ten známý hvozd, kde plavé ženy spaly,

kdes z dola čímsi dávným zašuměl.

Ve skalách zejí sluje opuštěné;

jich dávno rohy lovců nehluší.

Obloha černá nad kraji se klene,

a smutné světlo kane do duší.

Ó, kdyby aspoň touto dusnou zemí

zazněly divé hordy nepřátel!

Však boje neschopnému bolno je mi,

že smutek ten jsem vlastně kdysi chtěl. –

A podivná mne lítost nyní jímá,

když vidím kraje nocí zasuty,

a v mojich žilách zkažená krev hřímá

mdlým vztekem pomsty, touhou pokuty...