NAD NOVÝM DRAMATEM

A klobouk do čela a v pláště zhaleni

se přišli dnes mně zase zpovídat.

Že dobří jsou a příliš zkušení,

já slýchávám je s uzarděním rád.

Mou řečí hovoří a gesta jejich tichá

můj tiší sen o jejich neštěstí.

Nad mrtvolou zas blázen blažen vzdychá

a srdce svádí v nové bezcestí...

A ruce k čelu přitisknuty bledé

můj princ se cize dívá do světa:

Bláznova stezka nad propasti vede.

Má kníže jít, kam smí jen poeta?

A tato řeč se na rty úzké vkrádá:

Stůj, fantome mou vášní netknutý!

Má touha rychlej’ nežli listí svadá.

Chceš býti rovem mého smutku – ty?

Má neznámá, viz – přístavní jak lodi

stožáry svítí v záři měsíce!

Pro mrtvou bouři všechny se mi hodí,

i nevěrných mých věrných tisíce.

Dej, šašku, žezlo! Pán je vášní chorý.

Sem podej meč a zlatou přilbici!

Je třeba dobýt neplodné kdes hory,

tři chatrče se k sopkám tísnící...

– Pah! Princi můj – je přece ještě živa

kdes žena vlasů tmavších, než je noc..!

– Na lože mé princ záhadně se dívá

a směje se – či prosí o pomoc?

Tu zvonků hra zní nad kapličkou hradní

a komedie nutná počíná.

Ta princovu však nesnáz neusnadní –

vzpřímený stojí, zraněn vzpomíná...

Hřmí hradem lid a princi slávu volá –

leč šašek hraje roli knížete.

Šíp sykne vzduchem – Hrůza roste zdola –

leč klid má pán na tváři chvíle té.

A kyne rukou. Buřič s trámu visí.

Zní bubnů píseň městem přesladká.

Zří kníže vzrušen v rebellovy rysy:

Což započíná nová pohádka?

Zrak udivený po mně zase stáčí...

Rolničky vtipu chřestí blíž a blíž.

Můj hrdino, jsi příliš ještě k pláči.

Ty, šašku, žiješ líp, než hovoříš!

Víc shrbíte se. To vám ceny dodá.

Smích bláznův příchuť nechať trpčí má!

Co nejvíc srdce, nejvíc smysly bodá –

to každý z vás si hlídej očima!

Vždyť každá vášeň, každá touha smělá

i vás, mí reci, najde zlomené.

Ať hučí rohy, houfnice a děla!

Zemřete slavně! Chcete? Ještě ne?

Podivným zrakem kníže na mne zírá,

a bláznův vtip teď jistě poraní.

Vás ještě jakás zadržuje víra

v můj nutný pád, mí drazí poddaní?

Šeptavým hlasem kníže zpověď tlumí

a credo blázna přesvědčivě zní:

Nad námi, pane, píseň věčna šumí,

a pro lásku přec nikdo neblázní! –

Znavený s lože vstávám v chvíli ranní.

Chraň, slunce, květy na všech cestách mých!

Pro jednu slzu, jedno pousmání

chví duše se jak orel v perutích...