NAD OMŠENOU STŘECHOU.

Nad omšenou střechou

stará jabloň kývá,

s každé její větve

sto se květů dívá,

s nejvyššího vršku

na ní slavík zpívá.

Klokotal ten slavík

sladce ve dne, v noci,

až vylákal z domu

čarodějnou mocí,

dceru drahé máti,

milenému otci.

Dceru modrookou,

temnobrvou krásu,

s korunou na hlavě

dlouhých, hebkých vlasů,

plavých jako bledé

zlato žitných klasů.

Z komory ji lákal,

z tiché, tulné, milé,

kde ty její ruce

povždy k práci čilé

zlatem vyšívaly

šátky sněhobílé.

Do dálky ji lákal

ze stinného sadu,

zelená kde routa

s růží rostla v ladu; –

odpusť někdy Pán Bůh

černou mu tu zradu!

Zalkal starý otec,

syny svolal svoje:

„Odnesl mi jestřáb

potěšení moje!

Na koně! Hoj za ním

do lítého boje!

Přiveďte ji nazpět

pod tu starou střechu,

aneb ustelte mi

v hrobě lože z mechu,

by nebylo více

vidu mi, ni slechu!

Najdete-li v létě

ji, pak po pramici

kolíbavé vezte

moji holubici

a před sluncem chraňte

větví bělost lící.

Bude-li to v zimě,

na zlacené sáně

posaďte ji, hřejte

dechem její dlaně,

polibků, ach, tisíc

za mě vtlačte na ně!“

Jeli bratři, jeli

stepí, tmavým lesem,

řinčely jim zbraně,

z kopyt ořů, křesem

o kameny, jiskry

míhaly se vřesem.

Jeli, až ji našli

v rubáš zahalenou,

sedící pod starou

lipou pod zelenou,

hustě květem hvězdným

bílým obalenou.

Vidouce tak sestru,

hořce žalovali,

její bledá líce

s pláčem celovali,

a zpět v starý dvorec

opuštěnou zvali:

„Pojď zas pod tu střechu,

vlaštovka kde zpívá,

v komůrku svou bílou,

matička kde sivá

pod obrazem svatým

slova šepce tklivá!“

Na to milá sestra

ruce zalomila:

„Kdyby máť jen stěnou

třeba promluvila,

každé její slovo

v kment bych zabalila!

Nepůjdu však nazpět,

věnec pošlu pouze,

a zde plakat budu

– vím, že ne už dlouze, –

po matičce věrné

v nezkojené touze!

Jáma vykopána,

nade mnou se sklání

místo matky lípa,

a při větru vání

sype na mě květů

sladké celování!“