Nad otevřeným hrobem.

Zas naslouchám, jak vzdechy přitlumené mluví,

a duše rozvířená ve soucitu taje,

tož láskou, v člověku jež bratra objat touží.

Již smutek hluboký své vlny blíže valí,

a v chvíli rachot dutý proráží tmy těžké

a praví: „Naposled a potom – nikdy více!“

A v dumách slyším, hrudy v ocel rakve dunět

a nářek srdcervoucí růsti větrů dmutím,

jímž nevýslovně smutné „Benedictus“ splývá.

Ach! proč tak málo cítím taj, jímž druzí šílí!?...

Tam v dolech temných těla tlejí v rozpadnutí

a z lebky snící zbyly střepy zahliněné.

Je chvílí mi, jak vše by v srdci mém se shluklo,

jež rázem věčnost sinou proraziti touží,

a volám k duchu: Vědět chci, co jsi, neb zšílím!...

Cos’ pohnulo mi smysly, juž chci vzkřiknout: Vášni!

leč bleskem cítím zmar a nejistotu mraznou;

já zhrozil se v té chvíli; krev v mé spánky buší,

chci rozkřiknout se: ne! chci rozprášit svou bytnost,

leč cítím, že i v zmaru duch kdes musí žíti,

že klam je, přelud pouhý: rozpadnout se navždy...

Dál klidně myslím, cosi propuká v mém srdci,

chtít objat svět a zcela rozplynout se v míru,

jenž nemá mezí, tísně, a jak moře chví se.

Má bytost veškerá se roztoužila vzhůru.

Duch zdá se pomíjet, jak tiskne jej plam víry,

a jásá: „ Věčnosti! O sladké světlo ráje!“