nad padlým bojovníkem

ten padlý bojovník, jak říká aspoň fáma,

teď leží bezmocen a ubohost je sama,

kdys všemi obáván a mnoha oslaven,

prý v šeru mrazivém sní uškrcený sen.

kdož velebili ho, dnes vysloví to jméno,

jako by v kolébce už bylo zatraceno,

v nich radost špinavou, že hrdina zas pad’,

vzbuzuje chátry křik, jež jde ho poplivat.

tu povalovači a zlatá břicha spolem,

tancují kostlivců rej zlomyslný kolem,

a staré děvky jdou, by vyzdvihovaly

nad padlým suknice, v nichž pachy zkysaly.

i zpustlý novinář, jenž větří konjunkturu

pro šéfa z bulváru, tu všeho schopnou stvůru,

pln uspokojení si zapisuje věc

a přidá padlému tu a tam kopanec.

v podzimním šeru tom, v němž plno tichých nářků,

v němž srdce zklamané si zvyká na přetvářku,

a život zapáchá jak stoky před deštěm,

ten blasfemický hluk je hanby triumfem,

hodinou jobovou, než strupaté a všivé

si tělo ponoří v jas věčné vody živé.

ten padlý bojovník však tiše leží tu,

sen života mu dál zní v němém varytu,

zhrdaje urážkou a tupou zvůlí chvíle,

má oči zavřeny, však přes to vidí míle,

po kterých zítřek jde, by zachyt’ štěstí lem

a navždy učinil je lidským domovem.

tu v cévách pokojně mu zpívá čistá krev,

a padlý bojovník ví, že zas bude lev.