NAD PARTITUROU.

Nepovšimnuta – odsouzena – vysmána...

Tys jako mládí časně svadlé,

jež černá rakev v náruč jala,

a nad níž ze všech druhů, přátel,

ni jedna duše nezalkala.

Jsem jediný, jenž noří duši ve tvou hloub.

Ó co tam snův jest pochováno,

co povzdechů o mládí, štěstí,

co srdcervoucích harmonií,

jež nám o zašlém jaru věstí!

Ó hudbo drahá, říše plna snův a dum,

tys mořem vášní rozpoutaných!

O šťastný ten, jenž zalkat může,

když tebe slyší k výším pnout se

a s výšin klesat jako růže.

Však málo kdo, o hudbo, tvoje taje zná!

neb kdo ti z lidí porozumí,

když jako luna tiše plyneš

a v moři hvězd a v moři mraků

se na vždy ztrácíš, na vždy hyneš?!...

Leč nechci myslit o tvých krásách, hudbo, dál...

Již odkládám tu mrtvou knihu,

jež chová písně ve objetí:

však přijde čas, kdy ony písně

jak množství orlů k hvězdám vzletí!...