Nad plavou kšticí.

S čí hlavy, nevím – přede mnou tu leží

jak hedváb zlatá – jistě lásku znala,

snad často prsty lásky probíhala

v polibcích rovných ořům bez otěží.

Na hlavu majitelky dnes již sněží...

Ó jestli v žití tolik milovala,

jak doba žití k milování malá,

jest duše její jak ta kadeř svěží.

S čí hlavy, nevím – však ty vlasy plavé

jsou jedněm rovny a ten lesk mne svádí,

že skoro, věřil bych, být mohou pravé.

Zřím na nich cos jak záblesk svého mládí

a šepce ret: Ó duše milá, ave!

A ruka vlas ten jakby živý hladí.