NAD POČATÝM LIDSKÝM DÍLEM.

Zanikly věky za námi v mlh pološeru tonoucí...

Jak trčí nad ně začaté a roztříštěné lidské dílo...!

Vteřiny shasly radostné ve výhni slunce horoucí,

však bolest svou do kamene si lidstvo trpělivě vrylo...

Smích jednodenních radostí s předvěkou žatvou odvát byl.

Po dávných mythu hrdinách stesk, zdá se, na soumracích zbyl

a po milenkách předvěkých v jiskřivých jitrech modrá touha;

epochy shasly národů, jich uzrávání doba dlouhá...

Nad lidským dílem začatým a neskončeným Osud stál,

tam z hloubek věků klnul hlas, však příští den nás smiřoval,

nad námi duhu přepínal veřeje rozvíraje zoří

a plavby nové odkrýval, svět nových možností, jenž vzhoří...

Do trosek přešlých lidských snah si stíny noční lehly tmou,

po děsných krve prolitích nach krve stoupal z hloubek tmavých.

My oslepeni prchli jsme zářící cestou světelnou

do světů, jichž chcem tvůrci být, do světů nevyzpytovaných,...

a vnésti jdem je do světel, jež hoří jasným zážehem,

nového Krista zrodit jdem, nadějí nových Betlehem,

jdem podepříti dílo své, bouřnými léty pukající

a světem znící fanfárou svolati všecky doufající...