NAD PODOBIZNOU.

Tvou podobiznu nosím na srdci

a stokrát denně hledím v její líc –

ó rci, jak dovedla’s mne uvrci

do sladké tůně hnědých zřítelnic?

Ó rci to kouzlo tajné, záhadné,

tu tajemnou moc rci, ó rci mi ji,

ať její jas v mé žití napadne

a světlou zář kol něho uviji.

Ó rci, zda je to noc tvých temných kštic,

v níž zabloudil jsem poutí ke štěstí.

v níž usnul jsem a neprocitnu víc

jak zakletý jun dávných pověstí;

a neprocitnu ku životu snad,

až žhavý ret tvůj zas mne probudí

a lásky květ, jenž do duše mi pad’,

až také tobě vzkvete ve hrudi,

až povíme si jednou potají

tajemství ono krásné, spanilé,

a naše rty se náhle setkají

v polibku dlouhém sladké za chvíle.

Leč nyní marně myslím, vzpomínám,

jakými asi zmohla’s kouzly to,

že ve vzpomínkách na dne duše mám

to velké štěstí tajně ukryto,

a podoben jsa skoro mudrci,

jenž stále bádá a přec neví nic,

tvou podobiznu nosím na srdci

a stokrát denně hledím v její líc.