Nad podobiznou mé matky

Zrcadlo prasklé, křišťál roztříštěný,

kostička v křídle ptáka v letu zlomená,

ten pokus o úsměv na tváři smutné ženy,

kadence houslí v nářek změněná,

ten pokus o úsměv, nad kterým anděl slzí,

a tvář si zahalí, by nezřel nebesa,

ten úsvit mdlý a zkalený tak brzy,

úst křivka zvlněná, jež v koutcích poklesá,

tetiva rtů nenapne oblouk růží,

jen do trpkosti sevře je a zúží,

ten úsměv tvůj v zahradě cizích lidí,

proč je, ty šťastné, srdce nenávidí?

Ó ztuhlý úsměv ten před mýma zrakoma,

ta peruť znavená, jež k slunci nedonesla

a sotva rozpiata oddaně k zemi klesla –

ten úsměv tvůj byl pláč, Ó matko má!