Nad popelem chotě

By Jiljí Vratislav Jahn

Nad popelem chotě

slzy roní vdova,

novým žalem těší

příšerně ji sova.

Vítr starým krovem,

jak by vzdychal, hučí

a mladistvé zvony

umíráčku učí.

Soumraku jen plémě

lapá vzdechy vdovy,

zdobí v posměch jimi

dávné slávy rovy.

Někdy jen se blesky

teskně z mračen loudí,

orlové však činů

posud v dáli bloudí.