Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce.

UBOHÁ, příliš zápasila s tebou bledá VELITELKA

a nekonečné dni, prosáklé agonií...

Pak náhle, jak magnetická střelka,

když pouto kovu na ráz uvolní ji,

ku svému polu tvá duše vrátila se...

co zatím já, poslední z pyšného toho rodu,

v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase,

skájen polibky ŽIVOTA – první nového rodu. –

Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil,

poslední lampa praskla v komnatě pobořené,

dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil –

a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.

Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy!

Ubohá, příliš zápasilo s tebou ŽITÍ neúprosné

a velikým smutkem tě škrtil konec tiché té drámy...

Dnes nad rovem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné,

na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky.

S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila,

obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky,

a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,

kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě,

zatím co dav se snaží špinavou slinou po mně,

se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje EVANGELIUM.