NAD POTOKEM

Javor šeptá nad potokem,

nad horami svítá,

vyšla z dvorka tichým krokem,

chata ještě spí;

jako růže se to dívá

rosou neumytá,

dívčí píseň zádumčivá

už se probouzí.

Neumytá, nečesaná

s putnou k vodě spěchá,

na boso jen vzala z rána

staré opánky,

jitro hoří v okně stranou,

rdí se zdi i střecha,

jí však nejdivněji planou

v tvářích červánky.

Ach, vždyť růžové má šaty,

z plané růže vstala,

plané růže v její paty

vtiskly polibek,

vlasy tiskne bledá stužka,

to s ní jistě spala,

zůstal na nich ještě z lůžka

spící motýlek!

O čem asi k ránu snila,

že jí do náručí

lehla spící růže bílá

k snivé nahosti?

Krása poupat na jabloni

z jitřní rosy pučí;

co to má, že oči kloní,

co se to v nich stkví?

Celou noc jsi s hochem spala,

že ti tváře planou,

za radost jsi darovala

nahé objetí,

a když jitro zavolalo,

nebyla’s už pannou,

píseň už ti ze rtů vzalo,

smích též vezme ti?

Či jen večer při měsíčku

čistá, nastrojená

s hochem stála’s na chodníčku

dole pod oknem,

potok hrčel tichou nocí

a ty jako pěna

touhy své se chvěla mocí

ve snu májovém?

Ale nestůj, naber vody,

či se nechceš mýti?

Nedrž javor! Tu jsou schody,

křápky nenamoč!

Či si kleknem k vodě spolu,

mám tě celou zlíti,

shodit tě i s putnou dolů,

nechtěla bys? – Proč?

Ach, což zblízka hoříš celá?

Dětské, neposedné

vlasy kolem tvého čela

rdí se červánkem,

smějí se ti nad rameny,

než-li zhasnou zcela,

proto snad jsou zastřiženy

právě pod ouškem!

Nevěděl jsem o panence,

že se jí rdí vlasy

jako sluncem do července

žito zrůžoví,

ale to jí neuškodí,

neubere krásy,

to jen máj jí do nich hodí

kvítek šípkový.

Či to rdí se tak jen z rána

zlato za červánků,

dokud nejsi učesána?

Jaká divná věc!

Kadeř jak len na přeslici

tiskne se ti k spánku,

chytil něco z růže v líci,

málo, ale přec!

Nehněvej se, to je vidět

přece jenom z rána,

nemusíš se za to stydět,

kvítku májový!

Jaká růže z tebe kvete,

stolistá či planá?

Láska čeká u poupěte,

ach, ta všechno ví!

Vždyť jsi velká jako v lese

modřín na mýtině,

když se jarní oblak snese

jemu do větví!

Už ti láska probudila

jaro v dívčím klíně,

už se s tebou rozdělila

o své bohatství?

Rád bych do vody tě shodil,

jen mne neshoď sama!

Rád bych každé ráno chodil

za tvým úsměvem,

jiskry modrých očí chytal,

radost šla by s náma,

ráje zhaslého jas vítal

v obličeji tvém!