Nad Prahou.

Nad Prahou mladý den se vznáší,

svěží co krásný, jarní bůh;

a kouzlem svým tak svět unáší,

že láskou k druhu přilne druh.

Jak zlato plynné řeka září,

když paprsek s ní světlý hrá,

i starý most se jasněj’ tváří,

že na něm líbka slunce plá.

Se věží táhlých zvuků znění,

pobožně k chrámu spěchá lid,

a v zvučném, tklivém slávopění

svůj vroucí, zbožný jeví cit.

A král šedivý ve své výši,

důstojný, starý Vyšehrad

prohlíží radostně svou říši,

květoucí luhy, stráně, sad.

Na Vltavě se loďka houpá,

jí vesla nikdo nestřeží,

srdce se v moři blaha koupá,

a loďka žene k pobřeží. – – –

Ó rozviň, Praho, krásy svoje,

ukaž se v slávě sterých vnad,

ukaž mi hrady, chrámy svoje,

Vltavu mocnou, Vyšehrad.

Objev se v celé, hrdé pýše, –

má mysl jinde zavítá;

dnes duše moje touhu dýše

a tebou, Praho, zamítá.