NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (I.)

Lyra naladěna, ruka rozechvělá

v rokotavé struny sáhnouti již chtěla,

zpěvánkám jsem učil z šumotu se jedlí,

skřivani že nad ně sladších nedovedli,

po horách jsem hledal nejzvučnější rýmy, –

vždyť jsem písněmi chtěl zkolébati svými

Tebe, drahé dítě, zlatá Aduško!

Zatím na mé štěstí padly černé stíny;

myšlenky mé ve svět odletěly jiný,

z hrdla sevřeného za lahodné tóny

nářky jen se derou zoufalé a stony,

horké slzy kanou do chvějných mi dlaní,

když se těžká moje, pustá hlava sklání

v tichu nočním nad Tvé prázdné nad lůžko.