NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (III.)

Ruch v domě dávno utichl – i žena

již klesla v spánek pláčem přemožena;

já pouze bdím a slouchám taje dech,

jak venku vítr skučí, zlobně vyje,

jak opírá se do oken a střech

a v komín sype teskné melodie.

Mou hlavu jak by tížil hrozný sen

a myšlenky ty těžké tenkrát jen

v let dávají se jako ptáci plaší,

když prudčeji déšť v okno zaharaší.

Tak děsná noc – a Ty, mé dítě drahé,

tam na vršíčku smutném ležíš v dáli,

kdy vichr k zemi shýbá větve nahé.

Tvé lůžko chladné v lůně tvrdé skály

déšť bičuje a nezná slitování,

co postýlka Tvá prázdna celý čas,

ač suchá tak – – Že suchá? Právě zas

teď skanula má horká slza na ni – – –