NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (IV.)

Nuž, jsi již spokojena, smrti závistivá,

že na zemi se svíjím, červík ušlápnutý,

že na mé choré srdce bolů smečka divá

se vrhla šíleně a spár v ně zatkla krutý?!

Tím netřeba se tobě chlubit, mocná smrti,

že skosila jsi poupě nerozvité ještě;

vždyť bezbranného červa hravě vždycky zdrtí

dech pouhý severu či pádná kapka deště.

Cos’ vykonala dokud, křivda jen a zlo je,

však chceš-li, k dobrému se můžeš vzchopit činu:

sem střelou svojí zaměř, v choré srdce moje!

Buď milosrdna, smrti, dej, ať rázem zhynu! –