Nad propastí.

Jak právě by to bylo dnes,

vše vidím: Šli jsme skrze ves,

a den byl plný světla;

k továrně otec můj mne ved’,

tak smutný byl a k smrti bled,

když v tváři jsem mu četla.

Tak jak by čekal smutný zisk,

mou ruku ve své ruce tisk,

a mrak mu nechtěl s čela,

a vzdych’, jak řek by: Bůh tě chraň...

A mozolnatá jeho dlaň

se jako v bázni chvěla...

A letí čas tak jako stroj,

vše kolem jeden ryk a boj,

vše jeden shon a vřava,

a jak to jde tak ráz a ráz,

v mé tělo vniká ostrý mráz

a v hlavu bolesť žhavá.

Ta dílna byla jedna šeř.

On pravil ke mně: Dítě, věř,

ty nejsi pro tu práci,

buď mou! A v ret mne líbal, v tvář,

a dílna byla jedna zář,

a zpívali v ní ptáci.

Však čas ten letí jako stroj

přes lásku, štěstí, touhy znoj,

jej nezastaví slze,

a jak to kolo chvátá v před,

se mnou se točí celý svět,

a vidím všecko v mlze.

Je noc? Je den? Já nevím již.

Jak hučí stroj! Ne, ne, on spíš

mé bolesti se směje –

A když mi srdce rozdrtil,

nač žít? Nač pár těch hořkých chvil

a plných beznaděje?

Jak v kotli vře to, var a jek!

Tak plná hrozných myšlének

má hlava, která šílí;

to vře tam bolesť, kletba, hřích,

myšlénka smrti, hanby smích,

můj Bože, síly, síly!

Je noc? Je den? Co pravda, lež?

Ten kotel praskne! Hlava též!

A stroj mne s sebou vláčí...

Teď líp!... Dík, Bože, vidím zas

ten první den a dětství čas...

a volní se mi – v pláči.