NAD PROPASTÍ MLÁDÍ.

Nad propastí mládí kloním rozbolenou duši,

leb se shýbá, oko pláče, srdce teskně buší,

jako had se bolest zmítá v rozpáleném mozku,

nic nezřím, jen snů zapadlých rozvalenou trosku.

Padl vzdech můj do propasti, jako kámen padá,

bublinami byla v tůni léta moje mladá,

jedna z nich mi netušené z důlí v líce tryskla,

ruka srdce, třesoucí se v ňadrech, nazpět tiskla.