NAD PROPASTÍ.

Nebuďte sentimentální, má drahá.

Je život zlý a my jen satality

okolo různých hvězd se třpytícími,

než v starém temnu zase zapadáme,

když nektaru jsme okusili blaha.

Nač vyplakat najednou všecky slzy?

Pro hejno vlků, jež za námi táhne?

Ti labužnicky jen po krvi slídí

a jejich zraky vilné, rozkošnické

na naší bídě nasytí se brzy.

Krb náš je opuštěn a lůžko prázdné,

tmy stojí vedle nás a duše mlčí,

zmučeno srdce, nervy porouchány,

zvětraly vášně, světla dohořela

a břehy propasti se šklebí srázné.

Nu, není vyhnutí... A tak to láká dolů,

kde Smrť se usmívá na naše Mládí...

Tam, v dálce, ve zdích měst prodaný je náš život –

buď dolů pro nový, neb zpátky pro ruiny,

buď dál tak těžce žít, anebo zemřít spolu.

Nebuďte sentimentální, má drahá.

Největší rozkoš ještě na nás čeká:

poslední objetí, ston rozjitřených údů

a hrozný, opojný pád dolů, do propasti,

kde krev se rozstřikne na naše těla nahá...