Nad proudem.

Večerní slunce v matném čarolesku

poslední růže v údol rozsívá,

listí se chvěje v tajuplném stesku

a z dálky v horách bouře doznívá.

Viz, kterak v skálu bije proudu nával,

jak mocně pne se vlna vzedmutá,

proud burácí – a most kde druhdy stával

v nádherný kruh jest duha sklenuta.

Ó poutníku, jenž Ikáš nad proudy žití,

když nadějí tvých most je stržený,

sem pohledni a viz to vlnobití

i žalobné slyš proudu ozvěny!

Před zrakem tvým most serván v zříceniny

než na něj stoupla noha chvějící,

však pohleď výš! což nezříš oblouk jiný

tak velebný a nachem zářící?

Ó žehnej bouři, jež tvým zmítá nitrem,

i blesk, jenž spálí ducha okovy,

i slunce, které spojí tebe s jitrem

a snů tvých klamné strhá osnovy.

Nechť zkalen zrak, nechť mdlá se noha zdráhá,

nechť snů tvých růže svadne v poupěti,

ty vykleň duhu, jež až k nebi sahá

a orel duch – i k slunci zaletí!