NAD PROUDEM PANARU

Jak často, řeko divá,

u tvojích balvanů a temných slují,

kde ozvěna se skrývá,

nad nimiž v mraku orli poletují,

jsem v zamyšlení stával

a k horám díval se, zkad z věčných sněhů,

své kolébky, se proud tvůj dolů řítí,

jak v divém běhu vod zpěněných nával

do skalných pere břehů,

jak zkonejšen v důl – věrný obraz žití –

se béře rovinou; a v požehnaném běhu

tu lučin smáčí zeleň plnokvětou,

kde ode stromu k stromu

rév dlouhé řetězy své živé věnce pletou,

tu běží kamením a tu se plíží v písku,

tu v močálech se skrývá,

v hře jeho vln se ptáče na křovísku,

hrot štíhlé věže, štíty starých domů

i smutná cypřiš zhlíží;

i pestrá ještěrka, jež na slunci se zhřívá

a štěrkem blýskne svými šupinami,

tu bázlivě se blíží,

tu zastaví se, tu se míhne v křoví

jak prsten smaragdový

a chytrým okem svým zdí starých skulinami

se divá dolů ke mně,

až zmizí, jak by zhltila ji země;

vše, celý kraj, vzduch svěží, vonný, světlý,

i nebes azur, nad horami páry,

kam za orlem myšlénky moje letly,

bol cypřišů i révy husté loubí,

a v rozvalinách mnohý klášter starý,

kde mysl má se s minulostí snoubí,

běh lidských dějů, duchů sny a boje

i život všehomíra,

v němž jako krůpěj vlastní duše moje

se vznáší, žije, zmírá:

vše, během času co v můj zpěv se slilo,

jak často, řeko šírá,

ve proudu tvém se věrně zrcadlilo!

Jak často jsem se tázal v zamyšlení,

co vedlo mne k tvým břehům čarokrásným,

proč v kraji tom, jenž ráje odlesk pravý

se usmívá svým nebem věčně jasným,

můj duch ve starém snění

se starým bolem upomínek baví?

Proč kalím vzdechy svými

ten vonný vzduch, proč toužím svými zpěvy

zas dále, dále v neznámý kraj jiný;

dřív Alpy chtěl jsem, teď zas Apeniny!

Ó kdož mi jednou zjeví,

kdy perutěmi mdlými

má divá touha zastaví se v běhu

a haluz květoucí si najde ku noclehu?!

Proč rovněž zde, kde staré slávy rumy

se přísně mračí mezi bujným býlím,

proč v stínu olivy jak v stínu sosny

v dlaň těžkou hlavu chýlím

a s duší svou se hádám vlastní o sny,

můj starý vzdech, jenž ňadra darmo tlumí,

ve starých chrámů pusté bije stěny,

by jako doma zhynul bez ozvěny?

Ó dobře vím, kdo svatých zpěvů zřídlo

v své vlastní duši nemá,

ten darmo závidí mohutné orlu křídlo,

pro toho step jest němá,

a tomu ocean své neodkryje taje,

ni kvetoucí jich ráje!

a darmo prales věncem vonné chvoje

jej bude obejímat,

a vodopád své zápasy a boje

v sluch polekaný hřímat!

Ó dobře vím, že nadšení žár v hrudi

se blesky ducha jen a vlastní silou vzbudí!

A přece touha divná, tajuplná

mne hnala od severu;

tak hvězdy nutí to, by zaplanuly v šeru,

tak spěchá k moři vlna.

A darmo ptám se nyní,

když laur mé čelo stíní,

zda k jihu spěl jsem jako laštovice,

když přiblíží se zima?

Či kraj ten kouzelný, pln lesku, vůně, zpěvů

tak hluboce mou rmutnou mysl jímá,

že luzné sny v mou duši čarujíce

ráj plných vábných zjevů

mne chtějí přemluvit, bych bol svůj zapomenul,

bych s okem veselým a s vyjasněným čelem

chrám nových nadějí a nové lásky sklenul

v svém srdci osiřelém?

Či ony otázky, pod jejichž těžkou vahou

duch zachvívá se jako vichrem třtina,

zde pozbývají síly?

Či pochybností žár zde uhasíná?

Chtít vidět pravdu nahou,

a v nocích bezesných po všehomíra cíli

se ptáti hvězd a stínů,

noc v mukách strávit a den v palném snění,

mřít na rozcestí a přec toužit k činu,

číš urvat retům, když se nejvíc pění:

to vše, čím záhy na severu stárnem,

zde nočním přeludem jest, sněním blázna,

jenž v namahání marném

chce vzletnout k nebesům nad Alp skaliska srázná?

A přece v tobě, země čarokrásná,

na výsluní tvém Dante rozprostíral

svá křídla tmavořasná,

a všecken bol, jenž srdce jeho svíral,

i bídu lidstva, jež ho nejvíc hnětla,

i lásku k vlasti, která v jeho hrudi

jak bouřná řeka vroucí lávy tekla,

i svatý hněv, jejž nevděk lidský vzbudí,

i plamen nadšení, s nímž v žár věčného světla

spěl jako prorok na ohnivém voze,

nes v chmurné kruhy pekla!

Tvým jesti také synem

Michel-Angelo, mezi duchy titan,

jenž velikosti své obrovským stínem

zastíní všecky hory, jež ční ku obloze

z tvých, Italie, požehnaných vlastí,

a nikdo jako on tak přísným okem,

jsa pochybnostmi, utrpením zmítán,

se nezadíval děsných do propastí,

nad nimiž věčnost majestatným tokem

své tiché vody valí.

On žitím nesmrtelným, silou, ohněm lásky

i hluché prodchnul skály,

však tak se zadíval v noc všeho žití,

že nikdy neroztály

ve sladký úsměv tahů jeho vrásky!

A dávno tomu není,

co zrak sklopený k zemi

tvých sosen cypřiší a oliv alejemi

ve tichém zamyšlení

tvůj Leopardi spěl, on, jemuž písně řítí

se z bolné hrudi ručej bouří štvaný

přes stromy zkácené a přes balvany,

nad kterým krouží v nedohledé výši

sup – zoufalství, jenž letí v mraku nudy!

A pod tím nebem, jež se smutku rouhá,

přec svírala jej palná, divá touha,

již sotva smrt utiší,

hlod nejistoty, život jednotvárný,

i klamající, třpytná hvězda slávy,

a všecky ony bludy,

o pravdu zápas marný,

i láska nešťastná, jež muky v duši hází,

že hned nám spánky vrou plamenem lávy

a hned nás srdce ledem pólu mrazí.

Hle, tak i vzduch tvůj vonný,

pln zpěvů veselých a pln luzného třpytu,

ve srdci žalu neutiší stony

a nestaví proud rozbouřených citů,

ba mezi tvojí krásou

v tvých ruinách, kde minulosti dechem

jsou dotýkány skráně poutníkovy,

kde ověnčeny býlí bujnou řasou

spí staré sochy báječného světa,

nad květoucími rovy

víc immortel se v růží věnce vplétá,

a smutná cypřiš hlubším stená vzdechem.

Tak rovněž v duši mojí

se ona stará bolest neukojí,

ni moře rozbouřené,

ni tichá step, ni hory osněžené

mé srdce nevyléčí!

Proud bolesti mé stále věčí, věčí

se přes mou hlavu žene

a s lidstva bídou roste jako v jaře,

když brodem servaným se řeka valí,

jak Alpské stráně moře mlhy halí –

však nad nimi pol spočívajíc v páře

se vznáší slunce!

Tak z mlhy těžkých bolů

mně píseň nad čelem stká božství aureolu!