Nad rakví.

Jak bezhvězdné jsi nebe černá

a klidna jako věčný led!

Co za tebou?... noc nedoměrná;

co před tebou?... Bůh, lásky vznět!

O rakvi, jak jsi všeobsáhlá!

Pojímáš v sebe všechen cit,

jejž nitra lidská, láskou sprahlá,

cítila ve své krvi vřít!

Pojímáš všechny žití trny,

sny veškery a všechen žal,

a tišíš ony burné vlny,

jež Bůh v to lidské nitro dal.

A vzdor, že tebe skryjí hrudy,

jsi nejsvětější chrámů chrám,

neb neznáš lež, ni klam, ni bludy,

tvým Bohem věčný mír je sám!...