NAD RAKVÍ BOJOVNÍKA.

K věčnému odpočinku po těžkém denním znoji

k Svých věrných zástupům tě volá žití Pán,

sbor Jeho andělů kde v stkvoucí slávě stojí,

a ten, kdo skončil boj, jest palmou uvítán. –

Zde anděl jediný se k tobě sklání

a sněžná křídla pne tam k výšinám,

nad ztichlým srdcem tvým, nad bledou skrání:

to anděl pokoje, to anděl míru sám.

Tvé dílo dokonáno, tvůj den se v soumrak schýlil

a rosa bohatá, hle, padá na tvůj luh,

to hořké slzy těch, jež ty jsi v boji sílil,

jak schladlou ruku tvou už posléz tiskne druh;

a jak tu stojí v umlknutí tklivém,

tak mnohý šeptá: Již se neprobuď!

Mír těm, kdo spí po boji spravedlivém;

náš bojovníku, navždy s bohem buď!

Však vůlí Hospodina, jenž dechem žití vládne,

v prach tělo obrací a tělem činí prach,

co v tebe vdechnul sám, do trouchně neupadne,

a zářit bude dál tvých činů stkvoucí nach.

Neztichlo navždy silné srdce tvoje,

ač nad tebou se zavřel žití vír; –

dál jeho tep znít bude v naše boje. –

Však tvůj buď mír, už věčný, svatý mír!