NAD ŘEKOU

Třpyt, vůně zory, růže nerozkvetlá,

květ poledne a plápol blankytu –

ach, tolik lásky, tolik žáru světla,

vše pohlceno hloubkou bez citu,

a všechno, všechno marně: oběť jitra

i večer, který čerstvou krví plá –

Ty plyneš v dál, ó řeko mého nitra,

ty chladná, krutá, neprozářená.

Jsem v slunci, pevná zem, a do daleka

zřím ztráceti se tebe, duši svou.

Na chvíli chvil vždy svoji, břeh a řeka

na věky věků sobě cizí jsou.