NAD ŘEKOU.

V řeku se díváme spolu,

na proud a na vlny dolů,

při jejich ruchu a zvuku

mlčky si tiskneme ruku.

Pod námi v krajiny jiné

hluboká řeka se vine,

daleko, v dáli a dáli

let je to jeden a stálý.

Co padne ve vlny třpytné,

v náručí svoje proud chytne,

daleko unáší hbitě

jak srdce láska, mé dítě.

Nese to v divokém běhu

k trávnému, květnému břehu,

nese to k skalám, kde v příští

okamžik všecko se tříští.

A nás kam nese to v touze?

K žití či ke zmaru pouze?

Ale, ať co chce, dá doba –

vždyť nás to unáší oba!