NAD ROVEM BÁSNÍKOVÝM

Jde básník životem jak oblak modrou hloubí,

jež zvonem obrovským se klene nad zemí,

jak jitro zrosené, s nímž ledy hor se snoubí,

jak moře bouřlivé, jež rve se s hrázemi,

jak ticho pralesů, v nichž tajemství spí věčná,

jak bolest největší a touha nekonečná.

Co v lidstvu nevidoucím mlčí, nezjeveno,

jak země ve hlubinách vzácné krystaly,

co z věků do věků se chvěje, bezejmenno,

jak přízrak neznámý v tmách náhle vyvstalý:

svým srdcem zachytí a zbožné ruky gestem,

kněz moudrý, pokorný, jenž stal se věrozvěstem.

Je snem a odvahou, jež po klidu se neptá,

jeť celý jeho život jedna výprava,

vždy věků přední stráž, dík za vše v prázdno šeptá

a v samot vteřinách boj krutý vyhrává:

je žírnou rozkoší, jež zrozena je pláčem,

a nových osudů je smělým zažehačem.

A pusté pochyby, jež blesky rudě planou,

rtem duše přežíznivé lačně vypíjí,

je srdce jeho věčně otevřenou ranou

a rudým náručím, jež horce ovíjí,

je studny zrcadlem, jež temnem hoří skvělé,

pro duše žíznivé a cestou osamělé.

A do cest nejistot a probíjení, zmatků –

nechť městům naslouchá neb písním obilí,

nechť život slavností je velkonočních svátků,

nechť ztracen v samotách si zoufá zpozdilý –

jak kletba opojivá, štěstí krutá sázka

mu Žena vstupuje a Pohlaví a Láska.

Kříž světa celého v svém udivení nese

a vděku nečeká a s tichem hovoří...

Tu duše, naplněna po kraj, zachvěje se,

a hvězda vykoupení čelem zahoří:

v té chvíli požehnané, v ovládnutí smělém

je krásné jeho slovo učiněno tělem!

A zpívá do věků jak srdce nekonečna!

Vždyť vroucnost poslání v své celé dílo dal!

A život prohrál-li by, básník, dědic věčna,

Jí, Nesmrtelnosti své, nikdy neprohrál!

Jde básník vznícený, jenž s hvězdami se snoubí,

jde krásný životem jak oblak modrou hloubí.