NAD ROZBITOU LAMPOU.

Už jsi dosvítila, věrná družko moje!

Sloužila’s mi dobře po předlouhý čas,

sloužila’s mi v teskných dobách nepokoje,

když mi z hrudi tryskly nadšení, snů zdroje,

svědkyní též byla’s, jak jich plamen shas’.

Vzpomínám, jak prvně, vzdálen od domova,

rozsvítil jsem tebe v smutné cizině,

jak mi zněla v duši otce dobrá slova,

a já do pláče se musil dát’ vždy znova,

jak jsem tesknil po náručí matčině!...

Potom přišly doby studií a píle,

v práci uspával jsem vzpomínky a žel,

při tobě jsem trávil tiché noční chvíle –

– ó jak se to tehda studovalo mile! –

při tobě a hvězdách do rána jsem bděl.

Přišla doba lásky! Při tvém bledém svitu

o andělském zjevu veršíky jsem psal,

unyle jsem zíral k hvězdám na blankytu,

dětsky oddával se nebeskému citu,

v kterém vřela rozkoš neznámá i žal...

A pak! Přišly těžké doby oklamání –

Za noci jsem bloudil, kvílel zoufale,

palčivý bol šlehal v bušící mi skráni,

až jsem jednou zamířil v hruď smrtnou zbraní...

a přec žil jsem zas – – Ó ustaň, přívale!

Na to střemhlav jsem se v tuposti hloub kácel,

temnotou jsem kráčel smutnou, beze hvězd!

Život naděje mé ironií splácel,

a já tužby jednu po druhé jsem ztrácel,

až jsem ztratil boha, nevěřil, že jest!

Žil jsem v zoufalství a trapném nepokoji.

Slunce shaslo, já jsem světem kráčel slep.

Ze všech snův a illusí mých v žití boji

nic mi více nezbylo než z lampy mojí:

trosky, sříceniny, pouhý, pouhý střep!