NAD SKIZZOU PŘEMOŽENÉHO ORLA

To sen byl geniální, myšlenka

šílenstvím zchváceného temperamentu,

do kusu hlíny vydechnouti:

typ rasy, jež se dala urážet a ponížit...

Typ, dosud spoutaný, jenž vstal, v zápase hrozném

jak rdousí a bije okovy a omračuje

starého Orla, věcně hladového...

Veliké ruce, kostnaté a drsné,

jež kdys jej krmívaly,

do hlavy praštily jej v zoufalství,

děsného Orla, přimáčkly jej k zemi

a rozšlápnutá prsa stiskly!...

Zkrvácené ruce v křečích zápasníka,

zmítané prudkými rozmachy křídel,

rozryté zobcem, rvou se děsivě

a škrtí jej, až praská vaz po vazu

a rozškubané peří v chomáčích

do kalužiny krve padá...

Ó potěšení slabochů! Ó signále,

o němž tichošlápkové v salonech budou mluvit –

potichu a vděčně, velebíce sílu myšlenky!

Jsi přec jen fráze sádrou promluvených snů!

Jsi přec jen geniální romantika laciného vzdoru!

Snad velikou bys byla jako prosba

a hroznou jako varující výkřik!

Leč jako pravda – ničemnou jsi lží!