Nad skývou chleba.

Co slz tě smáčívá, ty černý chlebe,

co stojíš vzdechů, potu krůpějí,

co modliteb si vyprošuje tebe,

jež kamenným i srdcem zachvějí!

Ať slunce pálí, neb sníh v nohy zebe,

chce chudina jen tebe,

ó černý chlebe.

Jak bíle jemným jsi ty, panský chlebe,

jenž po hostině zbudeš na stole,

kde jenom ze zvyku jí boháč tebe!

Leč v chalupě, kde s hladem zápole

o bídné sousto žebrák prosí nebe,

tam vídávám jen tebe,

ó tmavý chlebe.

Já ctím tě, svatý, drahocenný chlebe,

ať jsi juž dítkem hrubých mozolů,

ať dobrá ruka uděluje tebe,

tě zasvěcujíc lásky plápolu!

Dá člověk pro tě štěstí, zdraví, sebe

a v žití hledá tebe

jen, vzácný chlebe.

Co na světě jsi zplodil hříchů, chlebe!

Ty’s vražd a revolucí příčinou.

Co lidí, kteří postrádali tebe,

hrob našlo! Tisíce jich pohynou,

již marně budou lkáti v chladné nebe,

by seslalo jim tebe,

ó živný chlebe...