NAD SPÍCÍ ŽENOU.

Jak ve dne celá světlem zatopena

je naše síň, jak měsíc do ní září;

pod hlavou ruce, hlavu na polštáři,

tu vedle mne má mladá dříme žena.

Ó, jaký cit to, pro nějž není jména!

V něm láska, štěstí s úzkostí se sváří.

Tak sladce dýše, pokoj na své tváři,

a nemyslí, jak krutá žití cena.

Ať krutá je! Zde u té drahé hlavy

slib skládám v duchu, strádat do únavy,

vše dát, vše nést, i trn, jenž na krev píchá,

by celý život byl jí jako nyní,

kdy bledý měsíc rozlévá se síní,

a ona sní tak pokojně, tak zticha.