NAD SPISY JIRÁSKOVÝMI.

Když rukou mávneš nade vším, když zdá se ti,

že na všech cestách stíhá lid náš prokletí;

když mníš, že osud bije nás jen po tváři;

že slunce dávno nesvítí a na nebi

že dohořela naše hvězda poslední –:

tu vrať se domů, domů vrať a s úctou přisedni

k těm vážným knihám plným přísné veleby,

jak našich předků modlitby a dávné chorály,

a plným krásy přírodní jak pestré korály,

jak na rozkvetlém, širém záhoně

hra tisícerých barev v záři polední.

A čti a čti – A pochopíš, jak velce, hrdinně

a cele lidu bědnému a sladké otčině

tví předci do služeb se dali jedině,

jak pohádkoví rytíři své princezně.

Jak nedbajíce svého já a prospěchu

a hladu, ústrku a slintavého posměchu,

jí žili jen a pro ni mužně, obětavě trpěli

a věřili, Ó věřili, že povstane zas vítězně.

A roztoužen jak vzpomínkou a tiše zvroucnělý

jak u hrobu, vzlyk přemáhaje, štkavé pohnutí,

v těch drahých knihách najdeš zapomenutí

svých lidských bolestí a posilu a útěchu,

jak oni v kronikách svých, svatém zákoně.