Nad spoustou mořské vody racek lítal

Nad spoustou mořské vody racek lítal

– kraj dlouhých křídel míhal se a šedal –

snad, kde by odpočinul, sobě hledal;

však kdykoliv ho kámen vlhký vítal

a vhodné místo vábivě mu skýtal,

proud rozpěněný, jenž se stále zvedal,

zas kámen skryl a ptáku sednout nedal...

Tu vzkřikl pták, vždy užší kruhy splítal,

až posléz letem, jenž se rovnal běhu,

vod povrchu se téměř dotýkaje,

kams v dáli unikl – ne, nešel k břehu,

byl jako myšlenka, jež bez oddechu,

stesk únavy své kryjíc v krátkém vzdechu,

se dále noří v záhad šeré taje.