NAD STAROU ČESKOU KNIHOU

Ty kniho stará tuhých, počernalých desk,

ty kniho česká věkem hnědavících listů

a velkých, v hroty nalomených liter,

v nichž dávných za nocí a jiter

mdlý stářím zrak i mladých očí jasný lesk

hledaly cestu k srdcí těšiteli, Kristu,

co duši děsil zbraní třesk,

co rval ji zloby vír –

ó, jaký z tebe vane stesk

a jaký mír!

Stesk, který skláněl štvané hlavy nad tvůj list,

co lež a lhostejnost a násilí kol spaly,

stesk pro ztracený minulosti statek,

stesk sirot, opuštěných matek –

stesk tajných, plných temnoty a plísně míst,

kam v úzkosti tě chvějné ruce ukrývaly –

stesk hrubě ztroskotaných hnízd,

z nichž odnášel tě v dál

tvůj čtenář, nejsa žitím jist,

ač míru ždál...

A mír, jejž v tobě hledal pradávný můj děd

i dávná prabába, ač srdce krvácelo,

ač bouře hřměla v uděšenou duši,

chtíc zlomit ji jak starou hruši –

mír, který tajně ssáli ze slov tvých a vět,

jenž se stránek tvých vcházel pod zbrázděné čelo

a unášel je v lepší svět,

jejž stále hledal duch,

kde není zloby ani běd,

jen dobra Bůh...

Stesk předkův pro tebe, když slidičova dlaň

skrýš tvoji odkryla a pro tě sáhla do ní,

když s úšklebkem tvář jeho v stránky zřela,

kam tekla mnohá slza vřelá –

když zrak, jímž v lesy hledí zmírající laň,

tě provázel, že k tobě již se nenakloní,

když úzkost nachýlila skráň

a srdce hnala v klus,

že odsoudí tě: V ohni vzplaň

jak druhdy Hus!

A mír, jenž v duši vešel, zahalenou v mrak,

když zázrakem jsi vrátila se v chvějnou ruku,

jež tolikrát tvé zpřevracela listy,

v nich pramen víry majíc čistý –

když na tvých řádcích zase vlahý utkvěl zrak,

jež čítal na tisíckrát v mocném srdce tluku –

mír, jenž dal světlo za soumrak

té duši ze tvých vět

a vlídně vedl její vrak

dál mořem běd...

Zde, kniho, ležíš před potomkem po stech let

a mluvíš k němu tajemnou a tichou řečí,

vír časů nad tebou jej nese zpátky,

i zdá se mu, že mezi řádky

naň pátravě se upřel vážný, přísný hled,

že z knihy k němu tvář se obrátila něčí,

rys každý ztuhlý jako led

a přece milý zas,

a povzdech tichý s úst že slét

jak v dávný čas.

A zdá se mu, že ret, jenž dávno již jest něm,

i oko, jehož dávno zhasly zřítelnice,

cos chtějí se ho naléhavě ptáti,

jak ptávala se děcka máti,

když chtěla zbadati, zda není viny v něm –

a jako tehdy náhle vzplálo jeho líce,

tak nyní plane pod ohněm

těch zhaslých zřítelnic,

a otázka chví jeho pněm

rtů zašlých v nic.

I klopí zrak, jak děcko před mateří kdys

neb vážným před otcem, jenž badal jeho vinu –

a když jej zvedne, tvář se na něj dívá,

z níž shovívání k němu splývá,

a jejíž náhle změkl vážný, přísný rys,

a po hněvu a výčitce v ní není stínu...

Jen starostlivost, zbloudil-lis,

v té tváři skryta jest,

a půjdeš-li jak otci kdys

dál cestou hvězd...