NAD STAROU PÍSNÍ.

Za deset roků... Poznal jsem ta slova,

stín minula se z písně oné zved’,

teď po letech se hlásí ke mně znova,

za deset let.

Dnes, tenkrát – mezi tím je věčnost celá.

Jak pomalu se staré rány hojí!

Dnes v Novovesském zámku píseň zněla

a já v ní poznal starou báseň svoji.

Já ptal se tehdy, v žití naše chudé

čím je ten tichý mladé lásky květ

a co z té žhoucí, mladé lásky zbude

za deset let...

Za deset let – a navždy jsme si cizí,

a hlava mdlá se darmo v dlaně kloní,

ta láska zašla, kdesi ve tmách mizí

a sotva píseň krátká zbyla po ní.

A vzpomínky jak náhle v duši vzplály,

stín mrtvé lásky přede mnou se zved’ –

a vzpomínkou dnes bodá, mučí, pálí

těch deset let...