NAD STAROU PÍSNÍ.

Tu starou píseň, pár těch prostých slok,

jsem napsal kdys – už mnohý tomu rok.

Dnes, po letech jsem nalezl ji zas,

a kouzlem s ní mi dávný oživ’ čas.

Čas mládí, prvních touhy plných let,

kdy ještě básní byl mi celý svět.

Však v písni té jen slova! Žel, ó, žel!

já nevím již, co jsem tou písní chtěl.

Dnes tuším jen, že táhlo tentokráte

cos hlubinami duše dojaté,

a že to bylo jemné jako dech,

jak luny svit, když kráčí po hrobech,

a že to bylo tiché jako stín,

když padá s lesů v modrých jezer klín,

a že to bylo sladké jako sen

o hudbě harfy, teplých očích žen.

Však vyslovit jsem nedoved’ to blíž,

a dnes již pozdě, dávno pozdě již...