Nad starou písní.

Přes tu píseň šlo sto let

a ona jak polní květ

plna rosy chví se, voní,

a je slyšet v ní to znět’

jako ptáče v křoví zvoní!

Po tom jaru šlo sto jar,

zpěvákův je pravnuk stár,

on kde spí, už stopy není;

sterý rozkvět, sterý zmar

přetrvalo ptačí pění.

Vůně střemchy, slunce vznět

zůstal na té písni tkvět’

v jarním vzduchu, v květné sněti

vše, co viděl, cítil děd,

vidím, cítím po století!

Písni! – tvojich na křídlech

z kých to krajů vane dech?

Mine vše? – neb můž’ to býti,

že v nebeských nápěvech

utkví kdes i lidské žití? –