NAD STARÝM ALMANACHEM.

Jím probírám se, v dumě skláním čelo.

Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů,

tak plných lásky, bolu, snů a vzletu,

a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo!

A kde jsou všichni? Dumat neveselo.

Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu,

a hejno druhých po kratičkém letu

kams za oponu tmy a noci sjelo.

Ten křídla rozbil o chudoby mříže,

ten shas’, ten zemdlel u krbu a špíže,

a jiný našel jiný cíl a cestu.

A mně je tak, co čísti dál to svádí,

jak k rozpadlému šel bych snů a mládí

a pískem pouště zavátému městu.