Nad starým autorem.

Je skála, jež má strmé srázy,

kam žlutý slunce lesk se chyt’...

Té staré duši jedno schází:

na rozhýčkané nervy bít...

A přec z té děsné jámy žití,

kde plesnivící stojí vzduch,

tu v křídla tvá se vítr chytí,

kams v šířce volné ztracen duch.

Již lišejníků vlny šedé

pokryly onen skalní hrot,

tu neznámé jsou květy bledé,

a naivní dole teče brod.

Tu scenerií divnou táhne

pár havranů a sosen tlum

pod létem věčným, svadlým práhne,

a z mody vše tvým zdá se snům.

Však v skalné hloubi pramen zpívá

tak studený kdes v klenby tmách...

Tu dlouho poutník odpočívá

a s obuvi své stírá prach...