Nad starými rovy.

Teď, když už jistě vím, že máš mne, dítě, ráda,

kdy v sladkém objetí Ty sama’s mi to řekla –

– teď v srdci mém je mír, a chmur a pochyb sváda

jak divem hasne tam, kde láva před tím tekla!

Teď rány útrob mých se kvapem zacelují

a dravé touhy hlad se vírou opět kojí,

neb nejsem více sám, leč jistým směrem pluji,

a všady vstříc mi vlá dech teplé hrudi Tvojí!

Ty hvězdné propasti, k jichž dnu jsem prv se řítil,

ten první rozlet můj, pln zápasů a mdloby,

i vše, co v něm jsem snil a horoval a cítil –

to pro mne jsou už teď jen mrtvé, staré hroby!

Ó spěte hroby mé! Dnes rád již zapomenu,

co urval mi váš klín tak z mládí a tak ranně,

– vždyť Bůh se smiloval a vstříc mi poslal ženu,

a vložil osud můj do věrné její dlaně!

To slední slzy jsou, jež na vás tady kanou!

Teď smích mám na rtu zas a štěstí po svém boku,

zas naděj ve hrudi, že sny mé v skutky vzplanou,

a v křídlech nadšení a paprsk síly v oku!

Ó vítej anděli! – ty’s v pravé přišel době!

Jsem spasen, zachráněn a věřím zase v nebe!

Nuž vděčně přivinu tě na svá prsa k sobě,

a nikdy, nikdy víc juž neopustím tebe!

Co jednou tam – to tam, jsou marny o to boje,

to rád již oželím a nechci pro to lkáti –

vždyť tebe, jaro mám; ó vlašťovičko moje,

tvůj úsměv jediný mi všecky ráje vrátí!

Tvůj pohled zářící mi vrásky s líce shání

a líbeznými ret mne okouzluje slovy,

já musím doufat zas, že po dnech odříkání

zas nový vzpučí máj mi nad starými rovy!

A jak ten chorý pták, jenž zoufav juž si v šeři –

zas pěje uzdraven, když slunce v zrak mu svítí:

jsem rád zas na světě, zas cit můj v život věří,

a nechci umřít juž, leč žíti, opět žíti!