NAD STOLETOU KNIHOU psaných modliteb.

Kdo modlitby ty psal,

již dávno jistě zaspal lidský žal;

a dávno zaspal stesk,

kdo začernalých desk

těch tvrdou kůži do svých rukou bral.

Co v síni mé je knih!

V nich sever mhlivý sní a plane jih,

a jako čaroděj

zvěst dávnou, zašlý děj,

kdy jenom chci, já vyvolám si z nich.

Jen obrátím v nich list,

již jarních větrů sladký slyším svist,

a ptačí písně hlas

mě něhou spíjí zas,

nechť venku sníh do prázdných padá hnizd.

Jen přečtu stránek pár,

již vzpomínek mha houstne v pevný tvar,

a mrtvá drahá líc

mi zase kývá vstříc

jak nad kotlíkem z čarodějných par.

Ó, sem, ty kniho, sem!

Chci modlitby tvé šeptat chvějným rtem!

Snad po dnech ztrát i vin

i ty vykouzlíš stín

mi jeden mrtvý, srdce spiješ snem.

Ach, běda, šepce ret,

však v hrudi mojí dále studí led,

a víry doufání

se ke mně nesklání,

spí v rumech kdes a nevrací se zpět.

Zde kouzla končí moc,

ten sladký zjev mou nechce zjasnit noc;

mrak pochyb na čele,

zvu marně anděle,

by s výšin oblačných mi létli na pomoc.

A v skráni ostrý hřeb

a pobouřené krve prudký tep,

má hlava klesá níž

na vtlačený ten kříž,

na začernalé desky těch starých modliteb...