NAD STŘÍPKEM Z OSTIE.

Jak hvězdička by ve mraku se leskla,

tak v mrtvém městě, sarkofagů podál,

blýsk v černé hlíně malý střípek ze skla,

a průvodce můj zdvih jej a mně podal.

To nádobky as, která rozbila se,

byl skrovný fragment a tu s domy všemi

a lázněmi a chrámy v dávném čase

byl zassut a spal na tisíc let v zemi.

Teď na mém stolku leží, knih je druhem

a živými, hle, barvami jak hraje!

Jak lazurit, kus duhy v stavu tuhém,

kus motýlího křídla z trópů kraje.

Jak zrcadlo je kouzelné, jež mámí,

neb zrak jak upnu do té malé plochy,

zřím dávné město, domy, forum, chrámy

a Kapitol a divadlo a sochy.

Nosítka matron, togy rozmanité,

lodníky, kupce, hetéry a davy

a hlavně nad vším nebe modře syté

a za vším moře obraz zelenavý.