NAD STRŽÍ

V šum větví spletených, v šum potoků,

kde zeleň houstne v ticho uhrančivé,

jdu napít se poklidu vody živé.

Jak bujně rozrůstá se tady strž!

Strom, vržen v hloub, je objat kapradím

a roztodivná kresba listí vtknuta

je v metlice a v travin bujný porost.

Je úžasně v tom tichu nad strží,

jak hloubkou zelenou bys padal ke dnu.

Oblaka nevidět, jen v nedohlednu

mih bílých křídel jako by se ztrácel.

Sem člověk nepřišel, by ryl a kácel,

vše rostlo tu ztraceno v zapomnění.

Zelenou kolébku věk v hrobku mění,

svit měsíce když nad ní rozhoří se.

Je ponuro tu, když se dní, když tmí se,

je svatě tu, jak v zakletí je krásy,

jež svobodně smí po svém růst a tvořit.

Do výše, srpem nekráceny rostou

zástupy lopuch, kapradí a travin,

pomněnky kropí modře zeleň lavin

a v trsy přesličky tam porost houstne.

Jen vítr probudí je ze zakletí,

když s korun stromů přemetem se snese

k té strži zelené, ztracené v lese,

uspané zpěvem pramenů, jež tekou

ukryty v zeleni propadlých břehů.

A já zde, člověk, stín, či přelud pouhý,

usedám k předsmrtnému rozjímání.

Má hlava k spleti zelené se sklání,

jak vyciťuje přitažlivost země,

jež o ztišení velkém mluví ke mně,

o vykoupení z hoře, spočinutí.

A přec tam na dně duše nejskrytějším

tak jako na dně strže pramen prýští,

v tok příhod zapojen se žitím žene

nadějí novou svlažen pro dny příští.

Z té strže stínů, kde se rozrůstají

tisíce životů, i já v své stěny

se vracím, kořen proudem ovlažený.