NAD STRŽÍ HLUBOKOU...

Nad strží hlubokou, jež tmí se zeleně,

krvavá růže svítí.

Ó pozoruj, ó pozoruj,

jak v smavé proměně

paprsků vlnobití

v nesmírný padá klín –

a všecky hltá mlčenlivý, hrozný stín.

Nad strží hlubokou, jež děsná, beze dna,

zářivý zázrak zkvétá.

Ó utrhni, ó utrhni,

kol květu průhledná

sluneční síť se splétá –

Je rosa na něm, pel

a oblak duhový se v lístky rozestřel.

Však, bratře, posečkej a dobře, dobře zvaž,

než nad tůní se schýlíš –

Ó přemítej, ó přemítej,

rci, pevnou ruku máš,

by nechvěla se příliš?

Kdo mdlý, v ráz couvni v šeř,

nevztahuj ruky chvějné na svítící keř –

Je závratná ta zelenavá hlubina –

zda cítíš... láká, láká...

Ne, nezírej, ó nezírej,

tam peruť rozpíná

se zeleného ptáka –

Jen kdo prost závrati,

smí beztrestně a hrdě s keře trhati.

Však věř: je strašnou rozkoší přec pohled ten,

jenž celým tělem mrazí –

Kdo silný jest, kdo silný jest,

ať hrozně rozechvěn

přemůže temné srázy!

Nad sebou slunce proud

a dolů v bezedno, zmar prudce pohlédnout –