Nad svadlou růží.

Květ růže jediný, a co v něm vzpomínek,

a kolik zašlých snů se znova vzbudí v duši

o touhách velikých, jež nese mladý věk,

a o těch přísahách, jež život potom ruší.

Když dala jste mi jej, ten svadlý nyní květ,

– to bylo tenkráte, když jsme se rozcházeli –

já ruku jsem Vám stisk’, a nesl si ho v svět,

a při tom jsem v ten květ svůj mladý věk skryl celý.

Já viděl od těch dob již mnoho růží plát,

však k svadlé růži té se zase vracím vždycky,

to tiše vzpomínat, a někdy zaplakat,

a z dálky slyšet znít své mládí melodicky.