Nad svadlou růží.

Ó květino, ty’s kvetla v Její ruce,

ty’s byla krásná, růžová a vonná,

mé srdce mřelo v jásotu i muce,

když podala mi tenkrát tebe Ona.

A já to cítil, když jsem k ruce Její

své horké rety přitisk’ s touhou plaše,

že jara sny se v kalichu tvém chvějí

a v Její dlani mladé štěstí naše.

Ó květino, kdo může vše to chápat,

co z ruky oné hřálo mne jak vesna?!

V tříšť žhavých barev tkal svůj smutek západ

a celá země dýchala jak ze sna.

My zřeli jaro, mladých let sen vonný,

když stanuli jsme v květu světlých strání,

kdes do daleka modlily se zvony

a ve svých tónech zvaly ke klekání – –

Ó květino, ty’s v mojí ruce svadla,

ty, symbol Její, dokvetla’s tak záhy,

v noc minulosti naše vesna padla,

v tmu úzkosti jas mého štěstí blahý.

Mně ve zraku se slzy náhle chvějí,

den krátí se, to bouře přijít může:

ó nesvadne to tiché štěstí Její

v mé ruce rovněž jak ty, svadlá růže?!