NAD SVADLOU RŮŽÍ.

Zlomena, zničena,

pohozena v kout,

zlobou chvíle odsouzena

navždy uvadnout!

V jarní čas plna kras

usmála se v svět –

co jen ptáků zastavilo

nad ní tichý let?

Kolik včel sladký pel

lokalo si z ní,

motýlů co pestrokřídlých

oblétalo ji! – – –

Zlomena, zničena

v jeden krátký mžik –

ani včelka nezahlesla:

„Růže, vroucí dík!“

Zlomený, zničený

květ ten přede mnou,

a mou duší rozechvělou

teskné dumy jdou.

Proč jen žít? vroucí cit

proč jen nechat plát,

každé ruce, jíž se zlíbí,

v plen své všecko dát?

„Všecko dát a pak v chlad

hrobu klesnout v sled,

to je život!“ – – jak by hlásal

svadlý růže květ...