Nad svým hrobem.

Až zabloudíš, mé zlaté dítě,

po létech na můj tichý rov,

snad zastavíš se v letu hbitě,

vím – nebudeš mít pro mne slov.

Nad tichý hrob můj samotáře,

zalétne z rána ptáče jen

s paprskem první slunce záře,

by splnilo můj žití sen.

Zřím hrob svůj tichý, opuštěný,

jen tráva zdobit bude kraj,

zde budu tlít bez slzí ženy,

naslouchat šumu čarotaj,

těch smrtných vrb a písně ptačí,

což přáním vroucím bylo mým

za života – když večer zračím

smrt, kterak jde, jak pára, dým

kol oken mých, když sedím tiše

nad prací svojí v samotě,

a zalétám ve hvězdné výše

po denní těžké klopotě.

Ty zapomeneš, jak to bývá

ve žití všedním vždycky již,

že ten, jejž člověk v lásce mívá,

mu v srdce sřítí žalu tíž.

Přec stav se, prosím, nad mým rovem –

věz, vidím tě i chladnou zemí

a lkám tím vánků šeptmým slovem

nad zmařenými nadějemi.

Vím – zapomenout úděl lidský,

i věrných nevzpomenout v hrobě,

tak stává se, ach, vždycky, vždycky

po přestálé té žití době.

Až zbloudíš, moje zlaté dítě,

po létech na můj tichý rov,

snad zastavíš se v letu hbitě,

vím, nebudeš mít pro mne slov!