Nad svým stolem.

Knih řada – v listech jich tlí plány, sny a vzněty –

jak v starém herbáři již dávno svadlé květy.

A palmy po stranách, jež stinným listem chvějí –

miluji přírodu – tu zeleň – úsměv její.

A nad vším z obrazu – sem růže, bych jej zdobil!

zří Hugo, bílý kmet, jak caesar, svět jenž dobyl.

Kol ticho. Všední ruch pod okny umlkává.

Jdou sny a vzpomínky a v dlaň se chýlí hlava.

Jen staré hodiny, jež labutí dvé krášlí,

mě časem vzpomenou na dětství eden zašlý.