Nad svými starými verši.

Taková lítost!

Vzal jsem ty verše – náhodou jen.

(Doma je nudno – a nudno jít ven,

ulice blátivé, krásky jsou všední,

zábavy povrchní, horší den ke dni.

Co činit? Čísti? Snad banální tlach?

Verše tu ležely – a na nich prach.)

Vzal jsem je do ruky, četl je, čet’!

Můj Bože! Duší to počíná chvět:

radost a smutek a únavy tíž,

láska a nenávist – bylo to již!

a zhořklé hodiny – byly tu již!

Všechno, co cítím teď – bylo tu již!

A lítost palčivá srdce mé jala,

chvíli, jež bolela, chvíli, jež hřála,

že já jsem nepronik’ hlouběji, hloub’! –

Kdybych byl v hloubku šel, do výše stoup’ –

Teď pozdě litovat – bylo tu již!

Zhořk’ jsem a zevšedněl – jaká to tíž!

A já jsem vycítil: Půjdu zas dál!

Budu se smáti – i dřív’ jsem se smál;

všechno se zhnusí mi. (Bylo tu již!)

Marná je reakce – však ty to víš!

Cit svůj jsem promarnil, rozum můj svad’,

nároky zvýšeny – silou jsem pad’!

A mlhy života horší den ke dni...

Zoufalé mlhy ty! Šeré a všední!

– Taková tíž! –